ADHD OČIMA RODIČE DÍTĚTE aneb proč je důležitá terapeutická péče právě s nimi.  Nejprve se podívejme, copak se za těmi čtyřmi písmenky skrývá. Výstižný popis jsem si vypůjčila z květnového čísla měsíčníku Psychologie Dnes, pro jeho srozumitelný nástin vykreslení dané diagnózy pro čtenáře, byť i laika.

ADHD je zkratka pro poruchy pozornosti s hyperaktivitou. Vzniká většinou drobným poškozením centrální nervové soustavy (CNS) v raných vývojových obdobích, kdy je, zejména u chlapců, značně zranitelná. Porucha způsobuje určité odlišnosti v chování a jednání dítěte. Jde většinou o projevy vrozené, za které dítě nemůže a které z počátku nemůže ani samo ovlivnit. Projevuje se v podobě nedostatků v oblasti kognitivních a percepčních motorických funkcí. V oblasti regulace afektů a emotivity a také v sociálním přizpůsobení. V projevech dítěte to pak znamená nepřiměřený stupeň pozornosti, hyperaktivitu a impulzivitu. Tyto základní příznaky dítěte predisponují k mnoha dalším obtížím, mimo jiné jde o neschopnost dodržovat pravidla, obtíže s učením, častější výskyt příznaků deprese, úzkostí, emočních problémů či problémů v oblasti sociálních dovedností.

Nyní známe význam a dokážeme si představit, jak se daná diagnóza projevuje. Jistě, pokud Vás nadpis článku zaujal, ji neslyšíte poprvé. Novinkou pro Vás ale může být, jak k tomu přistupovat. Podívejme se tedy na celou situaci očima dospělého rodiče dítěte s diagnózou  ADHD.

Například, když jedna maminka ztrácí nervy a je doslova beznadějně vyčerpaná bez možnosti lepší vyhlídky (slova klientky), když její kamarádky mají hodná, poslušná a tichá dítka. Jen jim tiše závidí. Své dítko přece ale miluje, kdyby si toto všechno přiznala, ba co víc, vyslovila nahlas, určitě by byla špatná matka. Nebo když malý Tomášek nosí domů samou poznámku, je ve škole nepozorný a paní učitelka naznačuje, že jsou s ním samé „problémy“. V dalším příkladu cituji slova maminky, opět z květnového čísla měsíčníku Psychologie Dnes: „Jako matka mohu upřímně říct, že prožitky moje, ale i mého dítěte jsou mnohdy nadmíru zajímavé, v mnoha ohledech trpké a někdy takřka beznadějně zoufalé, zejména po zkušenostech s pedagogy v základním školství.“

V takových situacích dokáže být rodič jen těžko nad věcí. Často u něho samotného propuká řada emocí, a ikdyž je před dítětem skrývá, dítě vycítí pravou emoci, jak se věci mají. Má pocit, že rodiče zklamalo, že selhalo, že rodiče trápí. Ono to ale přece neudělalo naschvál, a tolik se snažilo, aby to tak zase nebylo. Tyto pocity dítě z rodiče cítí na základě takzvaného přenosu. Rodič a dítě jsou určitým způsobem propojeni. A tak k nápravě nestačí jen „opravit“ dítě, ale především rodiče. Dítě se jen zřídka kdy vnímá jako špatné, pokud mu to nezačne naznačovat okolí. A přiznejme si, že s jakým okolím se například předškoláček či mladší školáček setkává. S rodinou, pedagogy a vrstevníky. A ti dokážou v tomto věku nastavit často dosti tvrdě realitu.

Vraťme se ale k dospělákovi. Rodič, po opakovaných stížnostech ze školského zařízení a návštěvě pedagogicko-psychologické poradny, si často říká, co si to ti učitelé, psychologové vymysleli. Jejich dítě je přece úplně v pořádku, jen možná více poskakuje nebo se méně soustředí. To oni, pedagogové, mohou za to, že to tak je, kdyby se k Tomáškovi chovali jinak, kdyby … Nikterak toto nepopírám, nehodnotím jednu ani druhou stranu. Jen poukazuji na to, že dokud daný fakt nepřijme rodič, jen těžko ho přijme dítě, a přestane se uzavírat do sebe, když ho vrstevníci nepřijímají, smějí se mu apod. Tím nemám na mysli, abychom dítěti honem sdělovali, co má za diagnózu, jak se projevuje apod. To jsme si vymysleli my, ve světě dospělých. V tom dětském takové škatulky nejsou (a pokud ano, nejsou to škatulky samotného dítěte, ale jeho rodičů – vzpomeňme například na Draka Malfoye z Harryho Pottera). Ale abychom si sami v hlavě zvážili slova odborníků se skutečnou situací, možná pozorovali ostatní děti, zdali skutečně na tom není špetka pravdy. A pokud je, abychom se za to nestyděli. Neschovávali tento fakt za něčí neschopnost. Ale prostě to přijali, že to tak je. A že na tom není nic zvláštního. Vždyť výskyt dětí s diagnózou ADHD přibývá a náš školský systém je zatím nastaven tak, že s těmito dětmi neumí né vždy dostatečně pracovat. Položme si ale my, rodiče, otázku, může tento systém tyto děti chápat, porozumět jim, když jim často dostatečně nerozumíme rodiče? Když před danou záležitostí zavíráme oči, vlastní ega nám nedovolí přiznat si, že naše dítě je mimo normu. V takovém případě se opět ptám já Vás, co je to norma? Kdo a kdy ji stanovil? Školský řád, jež vychází z dob Marie Terezie? Nepochybuji o tom, že v určité době fungoval a to dobře. Tímto nechci kritizovat jeho současné fungování, jen poukázat na to, že s problémy dětí se musíme v první řadě vypořádat my, rodiče. Vždyť my jsme často ti, komu to vadí. Pedagogové pouze vykonávají svojí práci a postupují dle pravidel. Ale jak na to?

Odpověď terapeuta zní, můžeme s tím pracovat, můžeme odstranit negativní emoce, které máme s danou diagnózou spojeny, s jejich projevy, které nás tolik trápí a vyčerpávají, s danými poruchami učení a chování. Protože pokud dítě přestane z rodiče tato negativa snímat, naopak bude z vás pociťovat lásku, bezpečí a bezpodmínečné přijetí, přestane mít pocity viny, že opět zklamalo, selhalo, přestane mít pocit, že nic nedokáže a že musí někomu stále něco dokazovat. Teprve potom může jeho sebevědomí, jeho sebehodnota začít zdravě růst.

A přiznejme si i my dospěláci, rodiče, neulevilo by se nám, kdybychom toto všechno nevnímali tak kriticky? Kdybychom nemuseli opětovně řešit výchovné problémy dítěte, namísto toho ho podporovali v tom, co ho baví.  A to i přesto, že nevydrží u jedné činnosti více jak měsíc a střídá jednu za druhou? Kdybychom měli z jeho úspěchů radost, namísto abychom zkoumali, proč Tomášek nedostal ve škole jedničku?

Odpověď nechám na vás.